Lidé měli odjakživa potřebu dorozumívat se mezi sebou. A tak po vzniku řeči, aby zachytili nějakou událost, začali malovat a vyřezávat. Postupně však takové vyjádření nestačilo. A právě v potřebě zachovat a předávat své poznatky jiným lze hledat počátky psaní.

Egyptské hieroglyfy

Zdá se, že úplné systémy psaní byly nezávisle vynalezeny nejméně na čtyřech místech: poprvé v Mezopotámii (dnešní Irák), kde se klínové písmo používalo mezi lety 3 400 a 3 300 př. n. l., a krátce nato v Egyptě kolem roku 3200 př. n. l. Do roku 1 300 př. n. l. máme důkazy o plně funkčním systému psaní v pozdní dynastii Šang v Číně. A někdy mezi lety 900 a 600 př. n. l. se písmo objevuje také v kulturách Mezoameriky.

Existuje několik dalších míst jako jsou údolí řeky Indus a Rapa Nui (Velikonoční ostrov), kde mohlo písmo potenciálně vzniknout, ale jejich tajemství zatím zůstávají nerozluštěná.

Klínové písmo na starověkém paláci Apadana v Persepolisu.

Mezopotámie

Vědci se obecně shodují, že nejstarší forma písma se objevila před téměř 5 500 lety v Mezopotámii. Rané obrazové znaky byly postupně nahrazeny složitým systémem znaků reprezentujících zvuky sumerštiny (jazyk Sumeru v jižní Mezopotámii) a jiných jazyků.

Řecké klínové písmo

Od roku 2 900 př. n. l. tyto znaky začaly vtlačovat do vlhké hlíny třtinovým hrotem, čímž se vytvářely klínovité značky, které jsou dnes známé jako klínové písmo. Proces psaní klínového písma se v průběhu následujících 600 let stabilizoval. Odstranily se křivky, zjednodušily se znaky a ztratila se přímá souvislost mezi vzhledem piktogramů a jejich původním referenčním objektem.

Někdy ve stejném období se symboly – které se zpočátku četly shora dolů – začaly číst zleva doprava v horizontálních řádcích. V souladu s tím byly symboly také zarovnány, otočeny o 90 stupňů proti směru hodinových ručiček.

Nakonec, v roce 2 340 př. n. l., Sumerská říše padla do rukou armád Sargona, krále Akkadů, severního semitského národa, který dříve se Sumery koexistoval. V té době se klínové písmo už několik století používalo dvojjazyčně, i pro psaní akkadštiny. Sargon vybudoval impérium, které se rozprostíralo od dnešního Libanonu až po Perský záliv. Nakonec až 15 jazyků používalo znaky inspirované klínovým písmem.

Posledním datovatelným dokumentem v klínovém písmu je astronomický text z roku 75 našeho letopočtu.

Tabule s klínovým písmem vystavena v muzeu.

Egypt

Podle nejnovějších objevů se čas používání písma v Egyptě posunul blízko k době, kdy vzniklo písmo v Mezopotámii. Objevy rozsáhlých vyřezaných ceremoniálních scén na skalním místě El-Khawy v Egyptě se datují kolem roku 3 250 př. n. l. Vykazují znaky podobné raným hieroglyfickým formám. Od roku 3 200 před naším letopočtem se egyptské hieroglyfy objevovaly na malých slonovinových destičkách používaných jako štítky na náhrobní předměty v hrobce krále Škorpiona v Abydosu a na plochách používaných pro broušení kosmetických přípravků, jako je například paleta Narmer.

Hieroglyfy v Egyptě

Psaní inkoustem pomocí štětců a per se poprvé objevilo v Egyptě. Toto inkoustové psaní se v řečtině stalo známé jako hieratické („kněžské“ písmo), zatímco vyřezávaná a malovaná písmena, která vidíme na pomnících, se nazývají hieroglyfy („posvátné řezby“).

Vyřezávané a psané znaky jsou si blízké. To naznačuje, že od nejstarších dob mělo písmo v Egyptě dvě funkce: jedna byla obřadní, zobrazovací písmo (vyřezávané), druhá sloužila královské a chrámové správě (písemná).

Během čtyř staletí od nálezů v hrobce krále Škorpiona hieroglyfy a hieratika (kurzivní systém psaní používaný ve starověkém Egyptě) vyvinuly celou řadu znaků. Z tohoto egyptského písma se nejprve vyvinula abeceda, někdy od roku 1850 př. n. l.

Egyptské hieroglyfy na zdi.

Čína

Nejstarší příklady písma v Číně byly nalezeny v blízkosti dnešního Anyangu, 500 km jižně od Pekingu. Zde založili panovníci dynastie Shang (1 300 – 1 050 př. n. l.) své hlavní město a vykonávali věštecké rituály pomocí zvířecích kostí.

Po staletí sedláci nacházeli fragmenty kostí a prodávali je k použití v čínské medicíně jako „dračí kosti“. Až v roce 1899 politik a učenec Wang Yirong (1845–1900) rozpoznal znaky vytesané do povrchu některých z těchto kostí a uvědomil si jejich význam. Tyto „věštecké“ kosti zaznamenávají otázky, které byly kladeny královským předkům na tak různorodá témata, jako je střídání plodin, válka, porod a dokonce i bolest zubů. Dodnes se našlo téměř 150 000 takových kostí, které obsahují více než 4 500 různých symbolů, z nichž mnohé lze identifikovat jako předchůdce čínských znaků, které se používají dodnes. Kosti vykazují plně vyvinutý systém písma, který se vyvíjel možná staletí.

Mezoamerika

Nedávné objevy posunuly důkazy o psaní v této oblasti, sahající od jižního Mexika po Kostariku, téměř do roku 900 př. n. l.

Objevy také rozšířily škálu kultur a jazyků, o kterých víme, že používaly písmo od Mayů, Mixtéků a Aztéků, ale i dřívějších Olméků a Zapotéků.

V předkoloniální Mezoamerice existovaly dva typy systémů psaní:

  1. Otevřené systémy byly prostředkem k zaznamenávání textů, které nebyly propojeny s gramatickou a zvukovou strukturou konkrétních jazyků. Fungovaly jako mnemotechnické pomůcky, které vedly čtenáře narativy textů, aniž by spoléhaly na jazykové zázemí daného publika. Ty byly běžné mezi Aztéky a jinými mexickými komunitami ve středním Mexiku.
  2. Uzavřené systémy byly vázány na zvukové a gramatické struktury konkrétních jazyků. Ty byly zaměřeny na konkrétní jazykové komunity a fungovaly podobně jako písmo, které známe dnes. Příklady těchto uzavřených systémů lze nalézt mezi Máyi.

V té době měla funkce písaře vysoké postavení a často to byli mladší synové královské rodiny. Strážci svatých knih, nejvyšší písařský úřad, působili jako knihovníci, historici, genealogové, pořadatelé sňatků, obřadní mistři a astronomové.

Z předkoloniálního období přežily jen čtyři mayské knihy a z celého regionu méně než 20. Tyto kodexy jsou namalovány na kůži jelena a kůře stromů, povrch na psaní je potažen (stejně jako mnohé budovy) leštěnou vápennou pastou.

Stále existuje mnoho nezodpovězených otázek o rozsahu a složitosti používání písma v předkoloniální Mezoamerice. Mnoho důkazů není k dispozici, protože velkou většinu materiálů, které přežily do 16. století, spálili španělští dobyvatelé.

Mayské hieroglyfy na zdi.

Údolí řeky Indus

V údolí řeky Indus v Pákistánu a severozápadní Indii byly nalezeny symboly na předmětech, které mohou být považovány za písmo. Společnost, která používala tyto symboly, byla vyvrcholením historického osídlení v regionu Indus, sahajícího nejméně do roku 7 000 př. n. l. Rozvinutá městská kultura vzkvétala 700 let, mezi lety 2 600 a 1 900 př. n. l., kdy města upadla.

Ačkoli existuje asi 5 000 známých popsaných artefaktů a nejdelší nápis se skládá z 26 symbolů, většina z nich má délku pouhé tři nebo čtyři znaky.

Počet 400 jedinečných symbolů, které byly identifikovány, je příliš nízký pro životaschopný logografický systém psaní na základě slov. Tento počet znaků je podobný tomu, který se nachází v předdynastických egyptských hieroglyfech a raném sumerském písmu. Vědci proto usuzují, že podobně jako tyto dva systémy, i písmo údolí řeky Indus může obsahovat směs logografických a slabičných komponentů.

Starověký piktograf nalezený v Harappu v údolí řeky Indus.

Rapa Nui

V 19. století byly na Rapa Nui objeveny asi dva tucty dřevěných tabulek s glyfy. Rongorongo, termín, který na tyto předměty použili samotní obyvatelé Rapa Nui, misionáři v té době interpretovali jako „vyřezané čáry ke zpívání“. Ale znalosti o tom, jak používat tabulky, již byly v té době ztraceny.

Postavy odrážejí lidské, zvířecí a rostlinné motivy. Existuje 120 základních (nespojených) glyfů, které byly použity pro psaní textů dlouhých až 2320 znaků a krátkých pouze dva.

Zda je rongorongo čistě mnemotechnická pomůcka nebo systém logografických a slabičných symbolů, zůstává otevřenou otázkou, stejně jako tvrzení, že je jedinečným šestým výchozím bodem systému psaní.

Abeceda

Posledním stadiem vývoje systémů psaní bylo objevení abecedního principu, postupu rozdělení slabiky na jednotlivé souhlásky a samohlásky. Podle britského lingvisty Geoffreyho Sampsona, „Většina a pravděpodobně i všechny „abecední“ skripty pocházejí od jednoho předka: semitské abecedy, vytvořené někdy ve 2. tisíciletí př. n. l.“. Moderní verze semitského písma zahrnují hebrejské písmo a arabské písmo. Jejich nejvýraznější charakteristikou je, že mají grafy pro souhlásky, ale ne pro samohlásky.

Přechod od souhláskového psaní k abecednímu psaní s plným zastoupením souhlásek i samohlásek nastal, když si semitské písmo přizpůsobil řecký jazyk. Stalo se to asi 1 000 – 900 let před naším letopočtem.