CZ 
Minulost a technologie produkce papíru jsou protkány poutavými událostmi neoddělitelně spojenými rozvojem kultury i vědy.
Každý ví, že hlavní surovinou potřebnou pro výrobu papíru je dřevo, které je zpracováno v papírenských závodech. Detaily tohoto naoko všedního procesu transformace tvrdé a odolné hmoty na jemný, sněhobílý výsledný produkt jsou fascinujícím dokladem vynalézavosti lidského umu, ovlivňující všechny oblasti života a kultury.
Produkce papíru
Po vytěžení a transportu dřeva jsou kmeny rychle rostoucích stromů (smrk, jedle, buk, topol) v prvotním zpracování těžkou technikou zbaveny kůry, nařezány na menší kusy a rozštípané na třísky. Cílem následujících kroků je extrahovat ze dřeva vlákna čisté celulózy, která tvoří základní komponent pro výrobu papíru. Toho lze dosáhnout mechanickým, chemickým nebo kombinovaným způsobem a výsledkem každého z nich je materiál různé kvality.
Mechanické zpracování (rozvlákňování) dodává takzvanou bílou dřevovinu charakterizovanou menší pevností. Vhodná je pro výrobu méně kvalitního papíru, například novinového. Hnědá dřevovina vzniká napařováním dřeva při vysokém tlaku, je o něco pevnější a má hnědou barvu. Nejkvalitnější celulóza se získává chemicky. Látkami zabezpečujícími oddělení vláken celulózy od zbytku hmoty jsou hydroxid sodný a hydroxid vápenatý s příměsemi různých solí síry. Chemické reakce probíhají ve velkých kovových nádobách zvaných vařáky nebo varny. Rozvařená kašovitá směs se seká a mele až na velmi jemný roztok, který se následně praním zbaví chemikálií, poté se bělí a případně i barví. Po vysušení na speciálním sítu se zformuje buničinový (celulózový) pás, který se podle potřeby balí do kotoučů nebo ukládá v arších na sebe. Kromě dřeva může být celulóza extrahována i ze slámy, ze stébel lnu a konopí i z recyklovaného papíru.
Papír z celulózy vzniká v papírenském stroji. Jeho pomocí se buničina smíchá s vodou a chemikáliemi, aby mohla být odvedena do lisovací části zařízení. Nejprve se z ní vyždímá část vody, poté se přechodem přes řadu lisovacích válců zahušťuje a povrchově vyrovnává, a na závěr se pás nově vzniklého papíru vysušuje. Druhy papíru určené pro specifické účely procházejí ještě dodatečnými úpravami – glejením (snížení nasákavosti), vyhlazováním, leštěním či potíráním tenkou vrstvou pigmentového filmu. Výsledný produkt se navíjí na kotouče a řeže na požadovaný formát.
Historie výroby papíru
Dnešní technologicky sofistikované podobě výroby papíru předcházela tisíciletí vývoje. Na počátku této dlouhé cesty byla potřeba efektivnější komunikace, která zůstává s historickým příběhem produkce papíru natrvalo úzce spjata. Rychlý přenos informací vyžadoval již ve starověku lehké a odolné médium. To Egypťanům a Řekům poskytoval předchůdce papíru, papyrus. Vyráběný byl ručně tak, že tenké plátky dužiny kmene mladého cypřiše se po dlouhém namočení ve vodě uložily ve dvou vrstvách (vertikální a horizontální) na sebe. Potom se silným stisknutím spojily a nechaly vyschnout.
První fragmenty papíru se objevují v archeologických nálezech z Číny a pocházejí pravděpodobně z druhého století př. n. l. Inspirace pro tehdejší výrobní postupy údajně pocházela z aktivit spojených s produkcí rohoží. Při jejich praní se z materiálu oddělovala jemná vlákna a po vysušení formovala jemnou hmotu. První surovinou sloužící k výrobě papíru byla kůra moruše papírové. Snad trochu překvapivě, k prvním praktickým využitím papíru patřilo balení a výztuž delikátních předmětů při skladování a přepravě. K psaní se začal papír v Číně běžně používat až od třetího století n. l., čehož následkem bylo relativně rychlé osvojení si čtení napříč jinak rozdrobeným národem. Další odezvou na dostupnost nového média přenosu myšlenek byl ze strany sílící kultury východní říše nárůst počtu učenců a nových textů všeho druhu. V šestém století už svitky papíru sloužily pro záznam textu a malbu i v Japonsku.
V osmém století se papír objevil také na Arabském poloostrově, kde začal postupně nahrazovat pergamen. Podle historiků je docela možné, že tam nepřišel z východu, ale byl vyvinut samostatně. A jako jeden z faktů podporujících tuto hypotézu se uvádí právě rozdíl v technologii výroby. Hlavní „ingrediencí“ pro perský papír byl podle ilustrovaného postupu zaznamenaného v jisté staré zachované knize odpad z produkce lněných a konopných koberců a rohoží. Ten byl údery zpracován na kaši a výsledná směs dále upravena primitivnějšími variantami moderních výrobních procesů – čištěním, odvodněním, bělením, lisováním, sušením a řezáním. Bagdád a Samarkand v té době produkovaly papír využívaný pro administrativní účely i pro zaznamenávání náboženských a světských textů. Memoáry putovního buddhistického mnicha ze sedmého století dokládají výrobu papíru i v Indii.
Nejstarším známým papírovým dokumentem v Evropě je takzvaný Mozarabský misál z jedenáctého století. Lněno-konopný papír tohoto dokumentu byl pravděpodobně vyroben v muslimské části Pyrenejského poloostrova – papírenská výroba ve španělském městě Xàtive se podle historiků objevila ve stejném století. Ve dvanáctém a třináctém století přibývaly papírny i ve Francii a Itálii, postupně se tento nový průmysl rozšiřoval směrem na sever a v polovině sedmnáctého století už nechyběl ani ve Skandinávii.
Italský řemeslnický rod Fabriano z provincie Ancona se výrobou papíru zabývá od roku 1264 a obohatil ji o techniky glejení a vodotisku. Zřejmě pod vlivem místních koželuhů začali papírničtí mistři používat ke zlepšení fyzikálních vlastností papíru výtažky ze zvířecích kůží, což byla jedna z prvních „chemických“ úprav papíru vůbec. Vodoznaky vznikly aplikací kovových drátů na kryt přiložený k formě používané k formování papíru.
Amate je papír podobný tomu modernímu, pocházející z mayské kultury předkoloniálního Mexika. Má poměrně vláknitou strukturu, neboť kůra stromu jomote, která je surovinou pro jeho výrobu, se nemele, pouze ve zdlouhavém procesu ručně rozděluje na tenké nitě. Po vybělení a zabarvení se, opět ručně pomocí tlaku hladkým kamenem, tvaruje do finální podoby. Tato metoda je jako tradiční umělecké řemeslo v Mexiku stále živá.
S rozmachem industrializace papírenský průmysl zdomácněl i ve Spojených státech amerických, které se v moderní éře spolu s Velkou Británií staly hnacím motorem rozvoje i v této oblasti. Britský vynálezce a producent papíru německého původu Matthias Koops kolem roku 1800 vymyslel a mezi prvními popsal metodu výroby papíru ze dřeva, která se setkala s obrovskou odezvou. Dřevo se brzy nato stalo pro papírnictví primárním surovinovým zdrojem a spolu se simultánními vynálezy plnícího inkoustového pera a masově vyráběných tužek předznamenávaly revoluci s nesmírným kulturně společenským rozsahem.
Vyrobte si vlastní papír
Výroba papíru se neomezuje jen na průmyslovou a může si ji poměrně jednoduše vyzkoušet každý v pohodlí domova nebo v rámci tvůrčí dílny. Postup zahrnuje ponoření síta nataženého přes rám do nádoby naplněné buničinovou směsí získanou z recyklovaného papíru.
Co budete potřebovat:
- Formu, tedy kovové síto natažené napevno v dřevěném rámu + kryt na celou plochu. Můžete si vyrobit vlastní nebo zakoupit zednické ve stavebních potřebách. Výhodou domácí výroby je vlastní rozměr, tedy formát výsledného papíru.
- Mixér
- Recyklovaný papír
- Vodu
- Plastovou vaničku větších rozměrů než výše uvedená forma síta v rámu
- Větší kusy plsti nebo staré ručníky
- Větší houbu
- Šňůru na prádlo a kolíčky
Prvním krokem při vytváření listu papíru je výroba buničiny za pomoci mixéru a recyklovaného papíru. K vyšlehání buničiny můžete použít standardní kuchyňský mixér, avšak jiný než ten, který používáte k úpravě potravin. Mixér naplňte do ¾ vodou a přidejte hrst recyklovaného papíru. Experimentovat můžete s různými druhy a barevnými kombinacemi, v závislosti na nich se bude měnit výsledná barva i struktura. Přidat můžete i drobné dekorativní doplňky – potravinářská barviva, zrnka, lupínky květin, konfety, kousky barevných nití a podobně. Ty oživí texturu výsledného produktu.
Mixovat začněte na nižších obrátkách a po pár sekundách je zvyšte. Poměr vody a buničiny se může měnit podle toho, jak silného papíru chcete dosáhnout. Když jste spokojeni s konzistencí směsi, vylijte ji přímo do plastové vaničky a promíchejte, abyste vytvořili homogenní roztok.
Formu důkladně navlhčete vodou. Kryt položte na spodní stranu formy se sítem a ujistěte se, že všechny okraje a rohy jsou zarovnány. Držte oba kusy pevně pohromadě, ponořte je do směsi a vydatně jí naberte na síto. Optimální je ponoření pod úhlem 45 stupňů a pomalý tah směrem k sobě. Formu následně ponořte zcela do vodorovné polohy na dno vaničky a opatrně vytáhněte.
Potom jí lehce protřepejte tak, aby se vlákna usadila na sítu. Netřeste však příliš dlouho, neboť vlákna začnou klouzat přes síto. Odložte kryt a mokrý plát papíru z formy překlopte na připravenou plst nebo suchý ručník. Ujistěte se, že celý plát se od formy oddělil a opatrně ji zvedněte. Celý postup opakujte, abyste získali více plátů papíru seřazených vedle sebe.
V dalším kroku pomocí houby odsajte z plátů papíru přebytečnou vodu. Pláty papíru nejprve přemístěte na suchou plst nebo ručník. Houbou se pak snažte z papíru odsát co nejvíce vody. Použijte mírný tlak, abyste předešli zbytečnému poškození.
Chcete-li, můžete v této fázi ještě vlhký papír dohladka vyrovnat přiložením na hladký povrch, případně do něj vyrazit dekorační vzor. Posledním krokem procesu je sušení zavěšením na šňůru. To může u silnějšího papíru trvat až 24 hodin.
